Pražák jak brno

Dnes odpoledne bylo krásné počasí a já měl mezi přednáškami bezmála čtyřhodinové volno, které jsem jako každý druhý týden využil k cestě tramvají do nedaleké menzy, abych poobědval. Segedínský guláš se přímo dožadoval doplnění jídelního tácu sklenicí piva, a jelikož tamní menza umožňuje jedno takové si za příjemnou studentskou cenu dvaceti korun načepovat, nijak jsem neprotestoval. Den se zdál být čím dál tím lepší, když se mi pro změnu podařilo půllitr naplnit opravdu půl litrem piva, nikoli z poloviny pěnou, jak tomu zvykem bývá. Hned, jakmile jsem po jídle vyšel z menzy, ostré jarní slunce mne donutilo vysvléknout se z rozdrbané jarní bundy, a následně pocítit vlnu nezvyklého iracionálního štěstí. Snad se mi připomněla mladá léta a chlastání po všemožných lavičkách a altánech při první známce jara, a já dostal obrovskou chuť se přiožrat.

Vystoupil jsem na Národce a okamžitě vlezl do Billy, abych z chladničky vytáhnul dvě plechovky Březňáka, z nichž jednu jsem okamžitě na ulici otevřel a cestou ke Staroměstskému náměstí popíjel. Došlo mi, že neumím chodit dostatečně pomalu, abych druhou plechovku nenačal až na katedře, takže jsem si musel vymyslet menší zacházku. Vida, že mám ještě tak hodinku k dobru, vypravil jsem se na místo, kde jsem nikdy nebyl. K monumentu, který se mnou (svým umístěním na samotném konci Pařížské ulice) už delší dobu koketoval, ale já nikdy nenašel důvod dojít až k němu. K letenskému Metronomu.

Čtyřiadvacet let žiju v Praze. Čtyřiadvacet let, během nichž jsem město nikdy neopustil na dobu delší deseti dnů. A přesto mi to trvalo čtyřiadvacet let, než jsem navštívil tenhle objekt, který je v Praze příznačně stejnou řádku let, jako já. Takže jak tam tak sedím za tím zábradlím a prohlížím si svoji rodnou hroudu, začínám přemýšlet, jakej jsem vlastně na hovno Pražák. Hledám na obzoru Háje, ale ani se nekoukám správným směrem. Poznávám mnoho budov, ale mnohem víc je těch, o kterých nevím ani ň. Je to úžasný místo, nahoře na Letenský pláni, a Praha je plná takovejch míst, který nejspíš ve svý domácký rozkydlosti nikdy nenavštívim.

Napsal jsem sice, že jsem u Metronomu byl poprvé dneska, ale ve skutečnosti jsem tam byl předminulej tejden. Doufal jsem, že uvedením dnešního data lépe zachytím, jakej to pro mě byl zážitek, že jsem o něm musel ještě ten den napsat. Bylo tam tak krásně. Naskytnul se mi pohled na Prahu, jak ji neznám. Překvapilo mě, že je od kyvadla dobrý výhled na obě strany. Okamžitě jsem poznal letenský stadion, aniž bych si kdy předtím uvědomoval, jak to je od Starého města blizoučko. To protože všechny výlety, který jsem kdy na letnou podniknul, byly podzemím. Člověk vyleze z metra a nemá páru, co všechno podjel. Pak do něj zase vleze a vynoří se až pár kilometrů od domova. A když je to člověk návyků, jako jsem já, stane se pro něj jeho rodný město dvojrozměrnou plochou plnou symbolických barev, s několika ostrovy z reálného kamene, asfaltu a hlíny, které jsou spojeny krátkými úseky tunelů a silnic. Celé čtvrti se stávají pouhými scenériemi, které snad občas pozmění novostavba, ale zdálky jsou naprosto bez života.

Ba co víc, moje znalost Prahy je žalostná. Hej mi tu je, ale že bych tu nezabloudil se fakt říct nedá. Kdyby mě někdo podrobil testu reálií, který má znát každej správnej Pražák, pravděpodobně bych měl výsledek jako kdejaká náplava. Přesto mám ty nervy hrát si na elitu a považovat všechna ostatní česká města za vesnice, z části ze srandy, ale zčásti zkrátka proto, že Pražák, co svoje pražáctví nemiluje do absurdní nabubřelosti, je oxymorón. Co já vim, žiju totiž v nejlepším městě na světě. Určitě ne v největším, snad ne nejkrásnějším, těžko nejdůležitějším, třeba ani nejzajímavějším, ale rozhodně v tom nejlepším. Miluju Prahu tou bezpodmínečnou láskou, kterou člověk miluje svou matku, kterou miluje partnera, aniž by kdy musel komu líčit všechny jejich kvality, natož je obhajovat. Miluju Prahu přes všechny její chyby a neduhy, zkrátka už jen proto, že jsem se tu narodil, že tu už téměř čtvrtstoletí prožívám ten svůj sladce průměrňáckej život. A jen tajně doufám, že to je dostatečná kvalifikace mýho pochybnýho pražáctví.

Buďte první!

Zanechat odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna


*