Maso

Míváte někdy pocit, že co děláte je v jádru špatně, přesto si nemůžete pomoct? Jako například když vás přepadnou záchvaty prokrastinace nebo přežírání. Ignorování žebráků, lhaní, volení komunistů… Já se občas pozastavim nad kusem kuřecího masa na vidličce a přemítám o životě. O jeho ceně. Jestli se taky, jako všechno v naší konzumní době, taky vyměřuje podle kvantity a kvality.

Můj učitel na angličtinu před rokem přinesl knížku provokativních otázek. Takovej rodokaps, kterej se údajně hodí mít při ruce, když konverzace ve společnosti začne váznout. Podle těch otázek, které nám on přečetl, si o tom nejsem úplně tak jistý – z těch typů večírků, které navštěvuji já, mám dojem, že by mě ostatní s podobnýma otázkami buď vyhodili dveřma, nebo bych se v tom horšim případě dozvěděl něco, co jsem se dozvědět nechtěl. Jednou z těch otázek každopádně byla: „Utrhnuli byste motýlovi křídla za milion dolarů?“

Odpověď se v té chvíli zdála tak nasnadě. Za milión? Klidně. Přesto jsem necelou minutu předtím obhajoval odpověď na jinou otázky tím, že život je pro mě život. Jenže motýlovi bych křídla utrhnul jen s velmi krátkým váháním. Člověka bych za tu cenu nezabil, ani kdyby na to nikdy nikdo nepřišel. Ale život motýla mi zjevně za milion stojí. Nemá přitom cenu si tu tohle rozhodnutí dlouho obhajovat. I když je pravda, že z toho milionu bych mohl klidně půlku dát nadaci na ochranu kdejakýho hmyzu a poslat tím svědomí do čistírny. Tady jde o něco jinýho. Otázka se pro mnohé zkomplikuje v situacích bezvýchodnějších a s jinými aktéry. Tak například je tu slavné tramvajové dilema. Pro ty, kdo neví, o co jde ve zkratce: Tramvaj se řítí po kolejích a vy jste jediní, kdo může něco udělat, vaše jediná akce je však přehození výhybky. Na rameni, po kterém tramvaj bez přehození pojede, je svázáno pět lidí. Na druhém je pouze jeden člověk. Přehodíte výhybku?

Takže jak je to s cenou života…

Dovolím si tvrdit, že asi neexistuje člověk na planetě zemi, kdo by dal ten svůj život za záchranu poslední kolonie nějaké vzácné hlubokomořské ryby. A snad většina z nás by to neudělala ani pro zachování posledního kmene určitého národa. Tady musí veškerá hrdinnost ustoupit pudu sebezáchovy. V každodenní realitě ale vesměs nejde o hrdinství, o velký oběti, jen o naše pohodlí a zvyky. Určitá zvířata chováme za jediným účelem a jejich život je podmíněn jejich smrtí, rozporcováním a neceremoniálním konci na našich talířích. Ne proto, že bychom maso k životu potřebovali, ale protože to tak dělali naši předci, a předci jejich předků, předci těch, až bychom se dostali kamsi do pravěkých dob, k lovcům a sběračům, pro něž byla samozřejmě mamutí kýta nutričně cennější, než celá náruč divokého rybízu. Ta věc ale je, že my to maso už zapotřebí nemáme. Nás by jeho vyřazení z jídelníčku teoreticky nestálo nic, než jisté množství nepříjemností. Takže teda kvůli pohodlí a zvyku zabíjíme zvířata dál? Tady ani nejde o humánnost takovýho zabíjení, ale o definování života myslícího (v tom širším slova smyslu) tvora jako potravu. Člověka bychom pro jídlo nezabili. Psa bychom pro kus žvance nezabili. Prase je v řeznictví stálým hostem. Kde se v nás teda vzaly ty hranice?

Nechci, aby tenhle článek někdo chápal jako přesvědčování k životu bez masa nebo agitku za vegetariánskej způsob života. Já sám jsem masozřavej a rozhodně s tim v dohledný době nehodlám přestat – a to je přesně důvod, proč píšu tenhle článek. Snažim se v sobě srovnat naivní etiku a neochotu cokoliv změnit. Přijít na to, proč stejnej mozek, kterej mi umožňuje, ne, dokonce mě vybízí! abych přemejšlel o hodnotách životů jako o rovnejch, mi zároveň dovolí užívat si pozice samozvanýho pána tvorstva, kterej si skrz návaznou historii vydobil právo rozhodnout, která zvířata budou žít, a která denně umírat. Ve výsledku vidím sebe jako nejúspěšnějšího dravce, jehož úspěch však tkví v tom samém procesu – myšlení – kvůli kterému o své pozici najednou pochybuje.

Zřejmě je to jen taková zpověď. Jak bych chtěl bejt vegetariánem, ale nejsem na to dost silnej, neumim se vzdát svýho výsostnýho privilegia, nemůžu přestat žrát maso, protože by chybělo mejm chuťovejm pohárkům, a mýmu tělu jeho živiny, který bych byl moc línej nahrazovat radikální změnou stravovacích návyků. A tak jen přemejšlim, jestli to tak má i někdo jinej, protože bych moc rád věděl, snad i potřeboval poradit, jak se s tim všim vypořádává on.

Buďte první!

Zanechat odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna


*