Pro jeden předmět

Můj dospělej život je něco jako navlíkání korálků na nit, jen trochu specifičtější a složitější. Vlastně to není vůbec jako navlíkání korálků na nit, ale byla to první metafora, která mě napadla, takže se problematiku na ní stejně pokusím osvětlit. Takžé: přijde mi to celkem přímočarý a jde to od ruky překvapivě snadno, ale to je možná daný jen tim, že zatím netvořim žádnej složitej náhrdelník, nýbrž celkem obyčejnej šmuk. Každej ten korálek je o něco jinej, ale některý mě překvapujou svym tvarem, přímo mě zarážej, jak je mohl někdo pustit z výrobní linky, ale věnuju jim vždycky akorát tolik pozornosti, kolik trvá, než sklouznou po šňůrce k ostatním, klepnou o sebe a vytvoří ve svý kýčovitý kráse celkem příjemnou blbost.

Já věděl, že mám z tý metafory vycouvat…

K napsání tohohle článku mě inspirovala anekdotární situace, vyvolávající řadu dalších v mý paměti, a pak taky touha konečně zas napsat něco odlehčenýho a převážně nevážnýho. Co se té situace týče, jde o mojí snahu nechat si zapsat ve třetím ročníku bakalářskýho studia předmět, na kterej bych správně ani neměl mít právo chodit. U nás totiž existují určitý návaznosti, což ve standardním případě znamená, že když poserete předmět, musíte si ho zapsat příští rok znova, a ten na něj navazující až o rok později. Samozřejmě teda vznikaj předměty, který když opakujete, prodloužej vám studium o rok. Náš učitel na dějiny literatury tohle ví, takže svým studentům pravidelně uděluje zápočet za předmět v zimním semestru, který navazuje na předmět v předchozím letním semestru, aby si mohli zapsat předmět v letošním letním semestru. Moc komplikované? Stačí vědět, že je tu profesor, který dovoluje obejít ten systém návazností, aby studenti nemuseli prodlužovat, když pokazej jednu ze zkoušek.

Ne, že to by se mě týkalo. Já na tý škole budu dřepět stejně ještě minimálně další rok, protože ne každej náš vyučující je jako tenhle profesor. Jenže představa toho, že můžu bejt teoreticky letos hotovej alespoň s půlkou studia, byla pro mě dost lákavá, abych se do týhle akce přidal taky. Jak však při tom navlíkání korálků zjišťuju, v dospělym životě občas narazíte na kroky, který je třeba podstoupit předtim, než se domůžete i zdánlivé triviality, jako je v tomto případě zápis pár předmětů se zpožděním.

Děti to maj celkem snadný. Řeknou: „Chci tohle,“ a buď to dostanou, nebo ne. Případně musí nejdřív splnit jednoduchou podmínku, jako bejt hodný/uklidit si hračku/utřít si ruce od čůránek, než věc dostanou. Málokdy narazí na celej řetězec nejasnejch podmínek, který by pro ně neměly jasnej záměr. Představte si, že jako prcek dojdete za tátou, že chcete čokoládu. Táta vám řekne, abyste si nejdřív došli k mámě pro misku, že vám do ní tu čokoládu potom dá. Doběhnete k mamce, která vám řekne, že táta vám může dát čokoládu i s tou miskou. Vrátíte se za fotrem, ten hrozně dlouho mlčí, tak ho zataháte za rukáv, on vám znova slíbí tu čokoládu, jen když budete mít nejdřív misku. Máte z toho v hlavě bordel, tak dojdete za ségrou, jestli vám ona nedá čokoládu. Ta vám dá bonbón.

Já jsem jako vděčnej za ten bonbón, ale potřeboval bych nejdřív tu zkurvenou čokoládu, totiž tu prerekvizitu, kterou mi na studijním nemohli dát, dokud se ještě šlo zapisovat do systému. Teď musim lítat po škole se žádostma jen proto, že neexistuje člověk, kterej by mi mohl zapsat všechno najednou, nebo mi alespoň poradil, jak to sakra udělat, aby mě z bodu A poslali přes bod B rovnou do bodu C, ne abych v bodě K přemejšlel, jestli se mám vrátit zpátky na M, nebo líp pochodim na bodě 9. A já vim, že takovej kompetentní člověk samozřejmě musí existovat, protože vysoká škola je instituce plná inteligentních lidí, tak bych doufal, že její infrastruktura neodpovídá dopravní síti v centru města, kde je spousta nesmyslnejch jednosměrek a napůl funkčních křižovatek vynucenejch kompromisy přestavby po částech, jak roky plynuly. Ale co já vim vo dospělym světě. Třeba teďka kvůli jednomu předmětu skáču skrz kruhy přesně kvůli těm historickejm kompromisům. Dospělej život je nejspíš křehkej ekosystém, ve kterym se nesmí nic radikálně zjednodušovat, jinak by se všechno pohroužilo do chaosu.

Připomíná mi to ten pravděpodobně nereálnej experiment, o kterym koluje na internetu historka – jak je banda šimpanzů zavřená v kleci, doprostřed na štafle je jim dán banán nebo dort nebo pečená kreveta, co já vim. Pokaždý, když se tam nějakej šimpanz snaží vylézt, tak na ně začne stříkat voda, což jim vadí, protože (jak všichni víme) šimpanzi jsou jako cukrová vata a po namočení se rozpustí. Takže tihle šimpanzi brzo začnou dávat přes hubu kterýmukoli opičákovi, kterej se snaží pro tu mňamku vylézt. Pak ti vědci, co prováděj tenhle děsně vědeckej experiment, jednoho šimpanze vyměněj. Ten samozřejmě vidí na štaflích banán, tak pro něj začne lízt a ostatní primáti ho zmastěj. Vědci takhle potom vyměňujou jednoho šimpanze za druhym, až v tý kleci není žádnej z původních šimpanzů, takže ani jeden z nich nakonec neví, proč dává tomu lezoucímu na štafle do držky.

Takže co se timhle článkem snažim naznačit, je, že se cejtim jako šimpanzí dítě, který chce za navlíkání korálků dostat čokoládu ze štaflí… nebo co.

Buďte první!

Zanechat odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna


*